Sněžné pokusy

To že se se sněhem dá zažít spoustu zábavy, jsem samozřejmě věděla. Ale vůbec jsem si neuměla představit, co všechno jsem se sněhem ještě neprováděla...

Přivedla mě k tomu moje velká učitelka života - Saskie (skoro 3 roky). Začalo to úplně nevinně, napadl sníh, což je velká věc zvlášť v Praze. Vzaly jsme proto sněhule, čepici, nákrčník, tlusté rukavice a vyrazily ven.

Už po cestě na hřiště si Saskie vytipovala jednu sněhovou kouli, která se válela na chodníku. Měla v průměru asi 20 cm. Takže žádnej obr, ale ani žádná malinkatá věc. Koule Saskie zaujala natolik, že mě poprosila, jestli si ji může vzít s sebou na hřiště. No jasně, proč ne, když si ji tam dovezeš.

Je to asi důležitá koule, když je nutné ji stěhovat z chodníku na hřiště, vzdálené ještě nejmíň pět minut jízdy kočárkem.

A taky že jo, ukázalo se, že je to opravdu koule velkého významu.

Na hřišti bylo potřeba udělat spoustu věcí (jako postavit sněhuláka, točit se na kolotoči, nechat se houpat na houpačce a zpívat přitom Mravenční ukolébavku a "upéct" a následně "sníst" hodně sněhovo pískových buchet). Takže jsme kouli museli schovat pod kočárek, aby nám ji nikdo nevzal.

Když jsme dostatečně vymrzly, rozhodly jsme se, že půjdeme koupit jednu věc do supermarketu.
No jo, ale co s koulí?

Zeptala jsem se proto Saskie, jaké další plány s koulí má. A nestačila se divit. Dozvěděla jsem se, že si ji chce samozřejmě vzít s sebou domů...

"Aha, chápu. Já se ale bojím, že se koule doma rozteče a bude tam povodeň a nepořádek. Co s tím?"
"Dáme ji doma do misky a můžeme pozorovat, jak se roztéká."
"To by šlo."
"Do plastové misky."
To mě zaujalo, že měla dost jasnou představu o tom z jakého materiálu by měla miska být. Nemohla to být ani skleněná ani nerez miska, ale musela být plastová... "Oukej."

Dohodly jsme se tedy, že kouli schováme někde venku, nakoupíme tu jednu věc v supermarketu a pak si ji vyzvedneme a vezmeme domů.

Schovávání takovéhle vzácné koule není jednoduchá věc. Dvakrát jsem navrhla podle mě dobré místo na schovku, ale Saskie vždy zhodnotila, že to není dostatečné, že tam by nám mohl kouli někdo vzít. Až teprve na potřetí bylo místo za keři odsouhlaseno, jako dostatečně dobré pro tuto vzácnost.

Doma jsme skutečně vložily sněhovou kouli do plastové misky. Schválně jak dlouho si myslíte, že vydržela než roztála?

Já myslela, že to bude hned. A byla jsem překvapená, že po 4 hodinách byla koule sice odtátá, ale ještě aspoň poloviční.

To ale není všechno, co se dá se sněhovou koulí doma dělat.

Saskiina ségra Gita uviděla kouli a hned jí bylo jasné, že nejlepší, co se dá teď dělat, je kouli pomalovat vodovkama.

Můj omezený dospělý mozek hned řekl: "To asi ne, vodovkama se přeci nemaluje po sněhových koulích."
Gita se na mě ale otočila a povídá: "A proč bych ji nemohla pomalovat vodovkama?"
Ještě že to řekla. Mohla jsem se nad tím opravdu zamyslet. "No jo, to je pravda, nevidím jediný důvod, proč bys nemohla pomalovat sněhovou kouli vodovkama."

Nevěřili byste jaká obrovská je zábava, malovat vodovkama na sněhovou kouli.

Už jste to někdy zkoušeli? Vřele doporučuju. Zvlášť s dětmi je to ohromná sranda. Mně to do té doby ani ve snu nenapadlo a asi by mě to nenapadlo nikdy, kdybych neměla takovéhle skvělé učitelky.

Díky holky!

(Použitá jména v textu byla oproti skutečnosti změněna. Byl použit Generátor českých jmen.)

Co nového naučili děti vás?