Roušková tolerance
Od začátku školního roku pozoruji vývoj rouškové situace.
Jsem na naši společnost v tomhle ohledu opravdu velmi pyšná.
Přijde mi, že jsme dosáhli příjemné tolerance a naučili se žít s covidem.
Vnímáte to také tak? ;-)
Článek si můžeš i pustit.
A nebo prostě pokračujte ve čtení. :-)
A pamatujete si ještě na tu nedávnou dobu, když se (třeba na chvíli) nošení roušek uvolnilo (ať už částečně nebo úplně) a za exoty byli naopak ti, kteří si v místech, kde už se rouška nosit nemusela, roušky nechávali?
Ještě tu také bylo očkování a testování a různá omezení s tím spojená. A opět jedni nebo druzí byli ti "divní" protože otestovaní buď byli nebo nebyli a očkování buď měli nebo neměli...
Nevím, jak jste tohle období prožívali vy, ale já jsem z toho byla a stále jsem docela rozpačitá...
Na současnou situaci jsem ale hrdá. Právě teď roušky ani respirátory nosit nemusíme ani se nikde nekontroluje očkování či otestování. Nebo aspoň ne oficiálně - pokud vím...
A jak to vypadá v mém okolí? Stává se mi dost často, že jedu metrem/autobusem/tramvají a několik lidí má nasazené roušky nebo respirátory. Někteří si je hned po výstupu sundají, někteří si je nechají. Tuhle jsem byla na poliklinice a situace byla podobná. Někteří lidé měli roušku/respirátor nasazený a někteří se pohybovali po budově bez něj. Každý tak jak to cítil a potřeboval.
Důležité je, že většinou už člověk na těchto místech není sám bez roušky a není ani sám s rouškou. Takže ani v jednom případě nevypadá jako exot.
Stejně tak s očkováním a testováním. Znám lidi, kteří i teď, když se nemusí, jdou rádi na další a další dávky očkování, protože je to pro ně důležité a dává jim to smysl. A také znám lidi, kteří jsou rádi, že už se očkovat a testovat nemusí a tak to nedělají.
Přijde mi to krásné. Říkám tomu stav tolerance. Kdy každý dělá to nejlepší, co umí. Má na to prostor, nikoho tím neohrožuje a společnost díky tomu může fungovat. Když se cítíme zranitelní nebo nemocní, můžeme si roušku nasadit, můžeme se otestovat, můžeme se oočkovat. Když se cítíme silní a zdraví, můžeme nechat ochranné prostředky doma a nikdo na nás nekouká jako na blázny...
Je jasné, že jsme si rouškovacím, očkovacím, testovacím, respirátorovým obdobím potřebovali projít. Je jasné, že na začátku jsme byli k novému viru víc náchylní. Je jasné, že jsme se museli naučit s covidem existovat, úplně stejně jako se vším... A jsem ráda, že teď je situace přesně takováhle a jsem zvědavá, jak se bude vyvíjet dál.
Připomíná mi to období, kdy začínaly hůlky na nordic walking nebo prostě trekové hole... Chodila ke mě spousta lidí, kteří měli s chůzi problémy. Rádi by nosili nějakou hůlku, aby si ulevili od bolesti. Jenomže když si vzali podpažní nebo francouzkou hůl, náhle se ocitli v jiné sortě společnosti - ve společnosti nemocných, ve společnosti "exotů". A tam spousta těhle lidí patřit nechtěla. Nebo aspoň nechtěli nosit hole dvě. Protože to už vypadají ultra nemocní nebo je to prostě nepříjemné, protože pak nemůžete mít moc dobře přes rameno kabelku a nemáte volnou ruku na přenášení věcí...
Pak ale začala móda trekových holí. A když s nimi začalo chodit dost lidí a to mladých i starších, tak nastala pro hodně lidí úleva. Najednou jste si mohly vzít hole, dokonce dvě. Nikdo nezkoumal, jestli je máte protože jdete do terénu nebo trénujeme nordic walking, či kvůli bolesti a stabilitě. Nikdo na vás nekoukal z patra ani jako na nemocného člověka. Ba naopak objevila se spousta moderních babiček a dědů a spousta z nich se díky tomu mohla vrátit k procházkám, aniž by se styděli, jak se na ně bude dívat a co si o nich bude myslet okolí.
Jasně že by bylo super, kdybychom tolik na okolí nedali. Ale žijeme ve společnosti a co si budeme... Spousta z nás není tak silná, aby se nad názory okolí/svých blízkých dokázala povznést a nic si z nich nedělat. Aby šli vždycky tou správnou cestou pravdy a udrželi se na ní, i když si na ně s posměchem ostatní ukazují...
A tak jsem ráda, že tu máme trekové hole. Že tu máme rouškovou, očkovací a testovací toleranci. Protože si myslím, že se nám díky tomu ulevilo. A jestli ne vám, tak mně teda jo. :D