Červencová pouť a zázraky na cestě

Stejně jako minulý rok jsem i letos vyrazila v červenci na očistnou pouť. To znamená, že jsem naplnila svůj 65 litrový batoh věcmi a vyrazila na cestu. Tentokrát jsem začínala v Písku a končila v Prachaticích.

Minulý rok jsem na cestě vydržela 12 dní. A věděla jsem, že jsem se dostala k nějaké hranici, přes kterou už jsem neměla sílu přejít dál. Letos jsem se chtěla podívat, co je za ní...

Pouť 2022 trvala 18 dní. Dozvěděla jsem se na ní, co tíží moje srdce a co ho těší, hodně toho vyplavila a prožila. A na konci už jenom byla. :-)

RYTÍŘ V REZAVÉM BRNĚNÍ: ROBERT FISHER

Během putování si vždycky na tuhle knížku vzpomenu. Je o rytíři, který jednoho krásného dne zjistí, že nemůže sundat svoje brnění. A tak nastupuje na Stezku pravdy, aby se brnění zbavil a stal se sám sebou. 

Na Stezce musí mimo jiné překonat i hrad Ticha. Místo, které musí projí každý opravdu sám. Protože sice ve skupině by mu bylo víc veselo, ale nic by se o sobě nedozvěděl, nenašel by dveře, které vedou dál do hradu.

Asi už tušíte, proč na tuto knihu myslím. Ano, dost často si představuji, že jdu také po Stezce pravdy, jsem tu proto, abych zjistila, kdo jsem. Abych mohla prožít svoje strachy a úzkosti uzavřené v srdci, abych se naučila být v pohodě sama se sebou, abych mohla odložit všechna brnění, která si nasazuji k domnělé ochraně. Abych mohla být spokojená kdykoliv a kdekoliv a abych mohla prostě jenom být. ;-)

Do mé poutě jsem si vložila tyto "cíle": 1) naučit se být v pohodě sama se sebou, 2) přestat pospíchat, naučit se relaxovat, "nic nedělat", 3) dojít (mentálně) aspoň o kousek dál, než jsem došla minule, 4) důvěřovat - asi v tomto smyslu: píseň od Pavla Čadka - Nikdy nevíš.

NĚKDY PROSTĚ VÍŠ...

Snad znáte také ten pocit vnitřní jistoty. Prostě občas víte, že teď je potřeba udělat přesně tohle.

Mně se to občas stává. Během putování, když jsou moje smysly zostřené se mi to stává častěji.

Letos jsem tenhle pocit měla už doma před cestou. Byla jsem totiž trochu nemocná. Přesto jsem věděla, že už je čas vyrazit, že na důvod, proč jsem nemocná přijdu cestou a že je to v pořádku, že to zvládnu.

A druhý den jsem na důvod nemoci přišla. :-) 
Citace z deníku: Aha! Nemoc! Já ji mám, aby mě naučila zpomalit a víc odpočívat.

(Ono totiž nejde moc spěchat, když vás bolí celé tělo, máte ucpaný nos a špatně se vám dýchá. :-))

Nespěchat je jeden z cílů, které jsem si dala na tuhle cestu... Ještě ten den mám v deníku napsáno, že už je mi líp. A další dny se už o nemoci nezmiňuji. To znamená, že když jsem si uvědomila příčinu a začala s ní pracovat, nemoc už se mě nemusela držet a odešla... 

HNED PRVNÍ DEN JSEM ZJISTILA, JAK NEPOHODLNĚ MI SE SEBOU JE

Citace z deníku:

Cítím úzkost. Mám tendenci utíkat. Raději se zvednout a jít, abych nemusela cítit, jak se cítím blbě, sama. Přestože jsem na krásném místě, je krásně. Kdyžtak tu můžu i přespat, kdyby bylo potřeba, tak je mi se sebou nepohodlně. (...) Mám chuť odjet domů, ukončit to. Rozptýlit se něčím. Hlavně nebýt sama. A přitom to je přesně to, pro co jsem si přijela. Dostat se za tohle, aby mi se mnou bylo dobře. Abych se měla ráda, aby mi kdekoliv bylo dobře bez uznání ostatními. Abych se ale pak těšila na setkání s lidmi a vážila si toho.

CESTA BOLESTNÝCH KAMENŮ

Cesta bolestných kamenů je podle mě velmi zajímavý projekt. Taková moderní křížová cesta, kdy se člověk může zamyslet nad těžkými tématy dnešní doby. Já sama jsem byla překvapená, co mě k jednotlivým tématům - jednotlivým kamenům - napadalo. Co všechno se mi otevřelo a jaké vzpomínky ke mně díky tomu přišly. Dala jsem si tu práci a všechny si je požila. A když jsem došla nakonec, bylo mi krásně. Cítila jsem se čistá. Můžu jenom doporučit. Více o projektu se dozvíte na jeho stránkách nebo v Píseckých horách. ;-)

Citace z deníku - kámen ZRADA:

(...) Porušování důležitých dohod. Zrada na sobě - když si domluvím schůzku sama se sebou nebo jiný program a zradíš se - dáš si tam něco jiného... PROGRAM SE SEBOU (byť ležení) JE STEJNĚ DŮLEŽITÝ JAKO PROGRAM S KAMARÁDY NEBO PRACOVNÍ!

POCIT NEVIDITELNOSTI

Asi poprvé v životě jsem zažila pocit neviditelnosti. Většinou se mi stává opak. Kdo mě zná, tak ví, že jsem docela vysoká a tím pádem jsem docela vidět. Ale dneska jsem rozhodně vidět nebyla.

Dneska docela pršelo. Proto jsem si řekla, že se zastavím V Živci v restauraci a dám si čaj a možná klidně i něco teplého k jídlu. Přišla jsem tam, stoupla si k baru a čekala, až pán za pultem doťuká objednávku do kasy, až se otočí, já ho budu moc kontaktovat očima, pozdravit a poprosit o čaj. Ale pán doťukal, a otočil se i mým směrem, nicméně jeho oči se rozhodně ani na malou chvilinku nesetkaly s mými. Pak šel k jednomu stolu a zeptal se jich jestli si dají ještě čaj,... pak k němu přišel číšník se smaženým sýrem, že mu zbyl, že si ho tam vedle nikdo nevzal. Pán ho poslal, ať se jde zeptat, jestli ho nemá nebo nechce někdo venku. Já tam pořád stála. A oni kolem mě procházeli, jako bych tam vůbec nebyla... Číšník přišel, že venku ten sýr nikdo nechce. Tak pán za barem mu řekl, ať ho vrátí do kuchyně, že to pak vyřeší. Přitom já bych si ho klidně dala, opravdu. Ale ti pánové mě vůbec neviděli. Vážně to tak vypadalo. Vzpomněla jsem si na knížku Neviditelná Zuzanka, kterou mi četli rodiče, když jsem byla malá a vážně si připadala úplně neviditelně. Teda vlastně ne úplně. V celé restauraci mě viděl jeden zákazník. Který se na mě podíval pohledem, že také nechápe, co se děje, že on mě vidí a vidí, že nikdo další mě nevidí... A tak jsem to po 5 nebo 10 minutách vzdala. Dneska čaj, ani teplé jídlo nebude...

Edit ze dne 24.2.2023: Nedávno jsem dočetla knihu Nikdykde od Neila Gaimana. Hlavní hrdina knihy Richard v ní prožívá podle mě úplně stejný pocit, jaký se snažím popsat v předešlém odstavci. Takže jestli jste to nepochopili z mého vyprávění, co jsem zažívala - možná to pochopíte, když vám to převypráví zkušený autor Neil Gaiman. :-)

REŽIM LESA - V ČERVENCI

Když jdu sama lesem a když spím sama v lese, jsem hodně citlivá k jeho rytmům. K jeho zvukům, k jeho životu. A jsem stále v němém úžasu, jak krásně to funguje.

Já si rozdělila režim lesa do tří pásem. První se nazývá Denní les. Denní les začíná v červenci kolem páté ráno a končí kolem půl desáté večer. Po tuto dobu zpívají a létají ptáci, dají se potkat srnky a včely pilně létají sem a tam.

Druhé pásmo jsem nazvala Noční les. Ten začíná v půl desáté večer a končí ve čtyři ráno. Je to doba prasat divokých. Ono totiž je to opravdu tak, že ptáci zpívají a zpívají, včely létají a létají a najednou stop. Je ticho, ptáci už nezpívají a včelu nepotkáte. Ale ozvou se prasata. Jejich typický kňouravý zvuk. (Myslím si, že právě proto se samcům říká Kňour :-)). A prasata uslyšíte až do čtyř do rána. Pak už ne.

Třetí pásmo jsem pojmenovala Les šera. Neboli pásmo překryvu. Je to doba komárů, netopýrů, cvrčků. Tak třeba ráno od 4 do 5 létají netopýři. Večer ještě za dob Denního lesa začnou pekelně otravovat komáři, ale tak kolem desáté toho nechají. Naopak tak od desíti začnou cvrlikat cvrčci a koncertují klidně až do jedenácti. A od půl desáté létají "chvíli" netopýři.  

SETKÁNÍ S PRASÁTKEM

8. den jsem si ustlala v lese přímo v ložnici nějakého prasátka. Což jsem nevěděla, takže jsem asi za dvě minuty půl desáté zalezla do stanu a uložila se ke spánku. No a přesně v půl se ozval. Mega moc kňoural a nadával. Přišlo mi, že je úplně u mě. Strašně jsem se bála. Že mi vtrhne do stanu a vyřídí si to se mnou pěkně rypák proti ... no asi proti schoulené člověčí kuličce ve spacáku. Kňoural dlouho - pak jsem asi usnula a ve čtyři ráno také kňoural. Ale naštěstí mě ve svém teritóriu strpěl a já pak hezky v pět ráno, co nejrychleji sbalila věci a pelášila pryč. Chudáka jsem ale po cestě ještě vyplašila...

OBČAS JE PTOŘEBA POPROSIT O POMOC. (CITACE Z DENÍKU)

ZÁZRAKY

Zázraky se podle mě dějí pořád. Jsou všude kolem nás. A jsou i zázraky, kdy si něco přejete (možná ani nevíte, že si to přejete) a hned se to splní... A když máte zbystřené smysly, což já teda na pouti mám, tak je můžete pozorovat úplně hmatatelně. 

ODVOZY - PŘÍVOZY

1. Po cestě do Protivína mi zastavil pán v autě. Jen tak - nestopovala jsem. A nabídl mi odvoz do Protivína. Vysadil mě u restaurace, kam jsem se šla najíst a během pár minut začalo opravdu hodně pršet. Takže jsem díky tomu vůbec nezmokla.
2. U Helfenburku. Z Bavorova jsem se šla podívat na blízkou zříceninu hradu Helfenburk. Je to asi 7 kilometrů po modré značce. Ale já šla nakonec podstatně méně. (Jenom to, co je na mapce níže zvýrazněné červenou čárou.) Jdu si tak po silnici po modré značce, když tu zastaví auto. Sedí tam pán a dva kluci. Pán povídá: "Jel jsem dolů a šla jste, teď jedu nahoru a pořád jdete, kam jdete?" "Na Helfenburk." Povídám já. "Jé to to pěkně obcházíte (je pravda, že modrá značka to pěkně obchází, že po hlavní silnici by to bylo určitě rychlejší...). Já vás hodím na parkoviště pod Helfenburk, jestli chcete." A hodil. Od parkoviště je to na Helfáč asi kilometr. Bylo velmi příjemné, že jsem nemusela jít po silnici, měla víc času na Helfenburk (kde se dá mimochodem i přespat ;-)) a mohla jsem se jít podívat ještě do obce Dub, kde mají nádherný zámek. A pak se v klidu vrátit do Bavorova. Jo a ten pán bydlel během svého života dlouho v Praze dokonce blízko mého bydliště. :-)
3. Ten den jsem šla a už jsem cítila, že se moje putování chýlí ke konci. Říkala jsem si, že tak zítra bych už jela domů. A zároveň jsem si moc přála dojít do Prachatic, abych si ještě jednou zazpívala Kdyby byl Bavorov. Jenomže to by znamenalo, že tu půjdu déle než jeden den... Prachatice jsou zatím daleko. A tak sedím na odpočívadle, kolem profrčí takové to auto, co nakládá a odváží dřevo z lesa. Za chvíli se vrací, vystoupí z něho pan řidič (Míra) a dá se se mnou do řeči. No a když říkám, že mířím na Prachatice, tak povídá, že mě tam klidně vezme, že jede kolem. Super! Jedu autem, kterým jsem ještě nikdy nejela a přibližuji se k Prachaticím... Protože chci ještě jednu noc přespat venku, abych mohla svoje putování zakončit, tak mi Míra doporučí hrad Hus. Vysadí mě kousek od něj. Takže poslední noc trávím na zřícenině hradu. Úžasné. Kolem teče řeka, kde se můžu vykoupat. A ráno je to tak akorát do Prachatic, zazpívat písničku a odjet domů.

KAM DÁL?

OCHRANA V NOCI

Není to tak, že bych se na cestě nebála. Dost často se mě na to lidi ptají. Tak jim odpovídám: "Bojím se, bojím se hlavně v noci. Někdy víc a někdy míň." Někdy je to skoro úplně v pohodě. Přijdu na místo, přespím a ráno jdu dál. Někdy mám ale velký strach. Bojím se i třeba toho, že nenajdu žádné pěkné místo k přespání...

A přesto moc děkuji za ochranu a podporu, která mi v tomto směru byla poskytnuta a je nám všem neustále poskytována.

• Tak například. Jeden den jsem šla lesem. Už byl čas, abych si našla nějaké místo na spaní, ale nikde se mi nelíbilo. A už jsem byla unavená a všude to bylo takové divné a necítila jsem se bezpečně. A! Najednou koukám na rozcestník - za kilometr má být místo s názvem Svatá trojice. Najednou jsem věděla, že stačí dojít tam, že tam to bude príma. A taky bylo.
• Nebo jsem šla a ten den jsem se hrozně ale opravdu hrozně bála. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Už byl zase večer a já prosila o pomoc, aby se mi ukázalo to pravé místo na spaní a že se strašně bojím, tak aby bylo bezpečné... Šla jsem dál. Za chvíli jsem u studánky potkala skauty (z Prahy :-)), kteří tu byli na puťáku. Domluvili jsme se a na tu noc mě vzali do party. Uf, děkuji!
• Jednu noc to vypadalo na velkou zimu a déšť. Byla jsem pod přístřeškem a kolem desáté večer tam přišla skupina dětí, kteří hrály nějakou noční hru. Byla to příjemná návštěva. A dokonce mi i popřáli dobrou noc. :-)

TÍM, ŽE SE NAUČÍŠ PŘIJÍMAT, NAUČÍŠ SE I DÁVAT. (CITACE Z DENÍKU)

TAKOVÉ TY "NÁHODY"

1. Vždy dost vody. Musím říct, že kdykoliv mi docházela voda, tak se mi na cestě ukázala studánka nebo jsem procházela vesnicí, kde mi ji někdo načepoval. Kdykoliv jsem se potřebovala vykoupat, objevilo se místo, kde to šlo. Děkuji!
2. Citace z deníku: Teď jsem v restauraci v Protivíně a mega moc prší. Zkouším se do toho uvolnit, aby se objevilo řešení, co s tím, abych nebyla úplně durch. Budu dýchat a pít čaj.
   
   
   A řešení přišlo: a ještě k tomu v pravý čas. Byl mi doporučen kemp U Šerifa, kde mají i chatky. Tak jsem zaplatila a vydala se tam. No co vám budu povídat, těsně než jsem vyšla z restaurace, pršet přestalo, do kempu jsem došla hezky za sucha a pak propršelo celou noc a ještě ráno...
3. Moc jsem potřebovala na velkou a byla jsem v takové otevřené planině u rybníků... A objevila se docela hezká toika...
4. Darování jídla. Protože jsem si myslela, že budu po cestě i vařit, vzala jsem si s sebou nějaké ty těstoviny, rýži a omáčku k tomu. Ukázalo se ale, že rozhodně vařit v lese nebudu a tak jsem měla v batohu jídlo, které bylo jasné, že nesním. Zrovna jsem byla v kempu a tak jsem si říkala, že to někomu dám... No jo, ale komu? A... oslovil mě tam jeden pán, Holanďan. Tak jsme si povídali, zjistila jsem, že tam jezdí pravidelně, protože se mu tam líbí. A přitom, jsem se ho zeptala, jestli by nechtěli moje zásoby, které já nepoužiju a nechce se mi je tahat. A klaplo to. :-)

SETKÁNÍ S PRAŽÁKY

Ale ne s těmi falešnými, což jsou podle místních lidi z Prahy, protože ti by si prý měli říkat Praháci. Ale s těmi opravdovými z vesnice Pražák. ;-) 

Jeden z nich se jmenuje Jarda a dělá neuvěřitelné věci z kamene a dřeva i parádně maluje. Od něj jsem dostala jako dárek nádhernou dřevěnou měchačku a viděla galerii jeho děl. Úžasné, opravdu! Asi nejvíc se mi líbila kamenná býčí hlava. Chtěla jsem sem dát odkaz na jeho galerii, ale nemůžu ji najít. :(

LOMEC

Nádherné poutní místo. Úžasná atmosféra, to se vůbec nedá vypovědět. Je tam kostel, otevřený pro poutníky, kde si člověk může vzít inspirující vzkaz, může napsat a vložit do schránky buď chmury, které ho trápí nebo naopak zanechat povzbuzující zprávu ostatním, může si vybrat pohled a zaplatit ho do kasičky, může strávit krásnou chvíli v kostele či v meditativní zahradě, nad kterou bdí lípa už od roku 1750. Dokonce jsou tam i krásné záchody s pitnou vodou. A během dopoledne se otevřela i kavárnička, kde jsem dostala jablečný mošt a výborný dortík. Cena je dobrovolná a jde na financování oprav kostela. To místo je mega příjemné a má neuvěřitelnou atmosféru. Strávila jsem tam několik hodin. Jen tak - rozjímáním. A vůbec se mi nechtělo pryč. Bylo mi úplně smutno, když jsem se rozhodla odejít. Ale bylo potřeba jít dál.

CESTA PO PÍSNIČKÁCH

Od paní v Protivíně jsem dostala krásnou mapu okolí. Koukám do ní a vidím - Tálínský rybník. A Bavorov, Vodňany, Prachatice... Co mají tato místa společného? Ke všem znám písničku. Začala jsem Tálínským rybníkem, kde mají na hrázi dokonce ceduli se všemi pěti (šesti) slokami, tak jsem si je s chutí zazpívala. Věděli jste, že takhle písnička má 5 slok a jednu připsanou kamarádem autorů? Já to nevěděla, myslela jsem, že má sloky dvě, tak jak je to v Já písničce...

V Bavorově jsem pěla Kdyby byl Bavorov, Ve Vodňanech také a splnilo se mi i přání dostat se do Prachatic a zazpívat si tuhle píseň ještě jednou. ;-)

CO ŘÍCI ZÁVĚREM? ;-)

Není to lážo plážo dovolená s wellness a plnou penzí. Je to pouť sama se sebou. Místo není důležité, je důležité se odhodlat a někde začít. Cesta vás už pak vede přesně tam, kam má. Je to příležitost dozvědět se hodně o sobě. Zjistit, kdo jste doopravdy a naučit se se mít rád/a. Přijmout se. A jenom být.

Podle mě to stojí za to. Protože z toho člověk vychází silnější, osvěženější, radostnější. Ale ten průběh není jen růžový, naopak jsou chvíle, kdy si říkám, proč si to dělám? Mohla jsem se teď kdesi v teple v plavkách válet.. (Parafráze na Ladovskou zimu, čas 3:08) Jsou chvíle, kdy se moc moc moc bojím. Jsou chvíle velké nejistoty, jsou chvíle zimy/velkého vedra, chvíle úzkosti. Ale jsou i chvíle velkých zázraků, chvíle úžasných setkání, chvíle kdy cítím podporu, klid, mír a radost všude kolem, ale hlavně v sobě. 

Takže co je za tou hranicí, za kterou jsem se chtěla podívat, kam jsem minule už nenahlédla? Je tam důvěra a láska. Je tam jistota, že i všechny ty strachy a úzkosti jsou v pořádku, protože díky nim cesta vede dál zase do bezpečí. 

Přeji i vám pocit důvěry a lásky na vaší Stezce pravdy - ať už vypadá jakkoliv!

S láskou Ollie