Přirozené závody

Zamysleli jste se někdy nad tím, jaká přesvědčení panují v naší společnosti ohledně závodění a soutěžení? A o jakých přesvědčeních týkajících se tohoto tématu jste přesvědčeni vy?

Mně se ve čtvrtek 22.6.2023 stalo, že jsem byla svědkem neuvěřitelné události a proto jsem se nad tématem soutěžení a závodění znovu zamyslela.

Výše zmiňovaná neuvěřitelná událost se mi stala na dětském hřišti v Praze 7. Jedná se o klasické dětské hřiště, kde je pískoviště, houpačka, kolotoč, prolejzačka se skluzavkou a zhruba po obvodu celého hřiště vede taková dráha, která je jasně poznatelná, protože zatímco celý ostatní povrch je béžovo-oranžový, dráha má barvu modrou. 

Ten den se na hřišti potkali dva kluci. Jednomu bylo 5 let, přijel na šlapacím kole a budu mu říkat třeba Alfréd (což samozřejmě není jeho pravé jméno). Druhému byly 3 roky, na kole ještě jezdit neuměl a nazvu ho třeba Béďa (to také není jeho pravé jméno). A tihle dva kluci spolu začali interagovat. Hráli si s pískem, s autama, Alfréd učil Béďu přelézat plot a jezdit na kole. Prostě skvělá zábava. A pak je napadlo, že si dají závody. Protože je na hřišti ta dráha, že jo... A taky protože Alfréd má kolo a Béďa může jet na malé dětské motorce, která je na hřišti k dispozici.... Zároveň si hned na začátku řekli, že je přeci jasné, že Alfréd na kole bude rychlejší, protože když někdo už umí jezdit na normálním kole, tak je prostě rychlejší než člověk na odrážedle, které mu je ještě k tomu dost malé. Ale i tak se rozhodli závodit. Připravili se na start, odstartovali si to a vyrazili.

A bylo to přesně tak. Alfréd se ihned ujal vedení. Béďu to ale nijak nepohoršilo a jel opravdu ze všech sil. Nicméně Alfréd k mému velkému překvapení po čtvrt kole zastavil. Prostě zastavil. A počkal na Béďu než ho dojede. A když k němu Béďa dosoptil, tak Alfréd znovu nasedl a opět poodjel o čtvrt kola a znovu počkal. Tímto způsobem objeli 2 nebo 3 kola a společně dojeli do imaginárního cíle, který se jim asi oběma najednou nějak zhmotnil, protože se předem nedomluvili, kde cíl bude. Ale oba najednou zastavili, řekli si že jsou v cíli a že Alfréd na kole vyhrál, protože to bylo jasné od začátku... A šli zase dělat něco jiného.

To je, co? Kolikrát vy jste se jako dospělí zúčastnili takového závodu? Já ani jednou! Oba zúčastnění jeli na maximum. Oba věděli, že v závodě jsou na první pohled dost nerovné podmínky a tak udělali kouzlo a ty podmínky srovnali, aby to byla největší zábava. Navíc to bylo velmi zajímavé a dobrodružné pro diváky (tedy pro mne). A jestli existuje duch sportu, tak z tohodle závodu by podle mě měl největší radost na světě. 

Kluci si pak za chvíli navíc dali ještě jeden závod. Tentokrát v běhu. Opět si to odstartovali. Během prvních pár vteřin zjistili, že v tomhle závodě panují rovné podmínky, že běží oba zhruba stejně rychle. Takže běželi na plné pecky a opět oba společně doběhli do cíle, který se jim asi zase nějak zjevil, protože se zase nedohodli, kde a kdy závod končí. 

Vážně bych si přála, aby takhle (ve stejném duchu - nebo se stejným duchem;-)) probíhali všechny závody a soutěže. 

Tím to ještě nekončí. Ještě k tomu všemu totiž tito kluci respektovali další důležitou zásadu a tou je respekt k sobě a tomu druhému. Do závodu se totiž nastupovalo pouze, když s tím souhlasili oba a když se oba cítili být při síle. Jakmile jeden řekl, že už nemůže, tak se žádný závod nekonal a byl prostor pro regeneraci. Teprve, když se na to oba cítili, tak šli závodit.

Tvrzení a přesvědčení, která potkala mě:

1. Malé děti rády soutěží. - ano, asi ano - možná je to naše přirozenost, porovnávat si síly. Ale možná, že kdybychom jim do toho nezasahovali a neučili je, jak se závodí po dospělácku, tak by ty soutěže byli "hezké".

2. Děti do určitého věku neumí prohrávat. Je to možné. Ale umí rozhodně společně vyhrávat. ;-)

3. Pro děti je soutěž motivující a dobrá. Hmmm jak která, že ;-)

Při psaní tohoto článku se mi vybavil úryvek z knihy Alenka v kraji divů a za zrcadlem. Nerada bych vás o něj ochudila a proto na závěr ještě citace právě z Alenky.

Situace: K Alence přijede černý jezdec a pak bílý jezdec, oba Alenku zajmou a protože se nedokáží domluvit, kdo ji tedy zajal, tak ...

"Tak nám nezbývá než o ni bojovat," řekl Černý Jezdec, uchopil přílbu (...) a hned si ji nasadil.

"Bitevní Pravidla budete jistě zachovávat," prohodil Bílý Jezdec a také si nasadil přílbu.

"Já je zachovávám vždycky," řekl Černý Jezdec; potom počali do sebe mlátit tak zuřivě, že si Alenka stoupla za strom, aby taky něco neslízla.

Opatrně z úkrytu vykukovala, pozorovala jejich boj a říkala si: "Jakápak asi jsou ta Bitevní Pravidla - jak se zdá, jedno zní, že když Jezdec zasáhne druhého, srazí ho s koně, a když ho mine, sám se svalí na zem. Jako když upadne na mřížku u krbu pohrabáč! A koně jsou tak klidní! Nechávají je nasedat a padat, jako by byli ze dřeva!"

Podle dalšího Bitevního Pravidla, které Alenka zprvu nepostřehla, zřejmě padali vždycky na hlavu, a boj skončil tím, že tak spadli oba bok po boku. Potom vstali, podali si ruce a Černý Jezdec nasedl a odcválal.

"To jsem slavně zvítězil, viď," přistoupil Bílý Jezdec celý udýchaný k Alence.

"Ani bych neřekla," zapochybovala Alenka. "Nechci být nikým zajata. Chci být Královnou."

"Však jí budeš, jen co přeskočíš další potůček," řekl Bílý Jezdec. "Doprovodím tě až na kraj lesa - potom se musím vrátit. Tam končí můj tah." (...)

CARROLL, Lewis. Alenka v kraji divů a za zrcadlem. Přeložil Hana SKOUMALOVÁ, přeložil Aloys SKOUMAL, ilustroval Dagmar BERKOVÁ. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1961. 
Citace ze strany 197.