Pospěš si a medituj

Nejdříve jsem od Davida Michieho přečetla všechny jeho Dalajlamovy kočky (velmi doporučuji) a pak jsem se dostala i k této knize. 

Kniha nám ukazuje meditaci opravdu z nejrůznějších úhlů. Dává i konkrétní návody, co a jak dělat a to i v naší "uspěchané západní společnosti". 

Zní to jako nuda, ale mně se kniha opravdu dobře a rychle četla. A navíc se mi v ní líbilo několik pasáží natolik, že si je můžete níže přečíst odcitované. :-)

!Pozor tento článek cituje z knihy a tudíž obsahuje spoilery!

Jak je to s tím zaneprázdněním? ;-)

Na hlubší rovině nejspíš stojí za to, zeptat se proč, a to jak hromadně, tak jednotlivě, cítíme potřebu zahlcovat se prací a proč se tak snadno cítíme znuděně a osaměle v okamžiku, kdy se vymaníme z veškeré zaneprázdněnosti a rozptýlení, kterými své životy naplňujeme. Americký básník 19. století Ralph Waldo Emerson vtipně popsal to, jak se lidé snaží uniknout sami před sebou: "Zabalím si kufr, rozloučím se s přáteli, vydám se přes moře a konečně se probudím v Neapoli, kde vedle sebe objevím Nelítostnou pravdu, své Smutné já, neúprosné a stejné jako to, před kterým jsem utekl." 

Citace z knihy (str. 15 – 16)

Vnitřní a vnější vězení

Jeden můj známý - buddhistický mnich - v minulosti pravidelně organizoval meditační cvičení pro vězně. V průběhu let některé z nich poznal velice dobře. Jednou ho skupina trestanců požádala, aby jim popsal, jak probíhá typický den v klášteře. Jelikož byl stoupencem theravády, tedy asketického buddhistického směru, vysvětlil jim, že všichni v klášteře musejí vstávat ve čtyři hodiny ráno na první meditační sezení a že po něm následuje výuka a další hodiny meditace po zbytek dopoledne. Oběd, tedy hlavní jídlo dne, se jí z jediné misky - ta obsahuje hlavní chod spolu s moučníkem z darů klášteru - a po něm následuje odpoledne strávené manuální prací v prostorách kláštera. Namísto večeře mají mniši v klášteře jen hrnek čaje, a večer probíhá další výuka a meditace, které končí kolem desáté hodiny.

V klášteře je samozřejmě zakázán sex, alkohol, drogy, televize, noviny, časopisy a podobné druhy rozptylování. Nejsou tam povoleny ani peníze nebo jakýkoli druh osobního vlastnictví. V porovnání s vězením byl režim, který mnich popsal, tak drsný, že se jeden z vězňů neudržel. "Kdybys chtěl, tak můžeš přijít sem a žít tu s námi!" vyhrkl spontánně a pln soucitu, aniž by si uvědomil, co vlastně říká.

Když dozněl všeobecný smích, mnich se nad paradoxem celé situace zamyslel. Jeho klášter měl i přes svůj silně asketický režim dlouhý čekací list těch, kteří se chtěli stát novici. Na druhé straně se všichni vězni, přestože žili v mnohem pohodlnějším vězení, nemohli dočkat, až budou volní.

Jinými slovy: pocitem štěstí nebo naopak neštěstí nás nenaplňují ani tolik vnější podmínky jako spíše naše vnitřní pocity, přesvědčení a postoje k podmínkám, ve kterých žijeme.

Citace z knihy (str. 16 – 17)

Propojení těla a mysli

Většina z nás má kupodivu nedůsledný pohled na vztah mezi tělem a myslí. Obvykle máme tendenci vnímat své tělo a mysl jako dvě různé entity s tím, že tělo je jakýmsi mrzutě nespolehlivým služebníkem mysli. "Chtěl jsem si v posilovně zacvičit, ale neposlouchaly mě nohy," řekneme kupříkladu. Nebo: "Odřel jsem si trochu ruku, ale já sám jsem v pohodě."

Vnímáme sami sebe jako mysl, která své tělo vlastní a ovládá. Naše mysl je zklamaná, když tělo nezvládne trénink v posilovně. Naše mysl se chová, jako by se jí rány a modřiny, které naše tělo utrpí, netýkaly.

A pak, aniž bychom si rozporuplnost svého vnímání těla a mysli uvědomovali, řekneme kupříkladu: "Když slyšela, co strašného se stalo, byla tak otřesená, že celá zbledla." Nebo: "Měl těžkou chřipku a byl z toho celý sklíčený."

Paradoxně předpokládáme, že mysl a tělo tvoří syntetický celek. Tvrdíme, že duševní prožitky, jako když třeba dostaneme špatné zprávy, vyústí v tělesné změny - zblednutí - nebo že tělesné prožitky, jako třeba těžká chřipka, se projeví na našem duševním rozpoložení. 

Citace z knihy (str. 23)

MICHIE, David. Pospěš si a medituj. [Praha]: Synergie, c2014. ISBN 9788073703189.