Podržené dveře
I metro někdy spěchá.
A co když spěchá tolik, že i když děláme co můžeme nestíháme vystoupit?
Jedu metrem. Klasicky středně plné metro. Poměrně špička. Dneska ale metro spěchá. Na stanicích hlásí ukončování výstupů a nástupů v podstatě hned poté, co se otevřou dveře. Metro je ve stresu, musí dohnat zpoždění.
Na další zastávce chce vystoupit starší pán. Začal včas. Za normálních okolností, by v klidu stihl dojít ke dveřím a vystoupit. Dneska ale ne. Už svítí červené světlo, už se hlásá, aby se dál nevystupovalo a nenastupovalo a pán je stále uvnitř vagónu.
Je vidět, že dělá, co může. Jde, jak nejrychleji umí. Přesto je evidentní, že vystoupit nestihne. Dveře už se vydaly na pochod, na pochod k sobě, k milostnému zaklapnutí. Škvíra k výstupu se zmenšuje. Čas se zpomalil. Pán se stále snaží, stále je uvnitř, na tváři se mu začíná měnit výraz z "odhodlaného vystupování" na "ach ne, nestihl jsem vystoupit".
V tom se do věci vkládají dva další pánové. Pánové kolem třicítky, čtyřicítky. Pánové plní síly a rychlosti. Jeden se zvedá ze sedadla, druhý se pouští tyče, se kterou byl ještě před chvílí spojen rukou. Oba běží a každý se stará o jedno křídlo dveří. Vypadají, jako by tuhle kreaci měli nacvičenou a přesto je jasné, že se právě odehrála premiéra.
Valím oči a pláču dojetím. Děkuji v duchu těm dvěma silným mužům, kteří v pravou chvíli zakročili a umožnili staršímu pánovi vystoupit ve stanici, kde měl v úmyslu vystoupit. V mých očích jsou to hrdinové.
Kdybyste se mě zeptali zda jsem pro nebo proti tomu, aby se zadržovaly dveře v metru, tak vám pravděpodobně řeknu, že jsem proti. Aspoň si myslím, že bych to řekla až do této události. Teď už vím, že jsou chvíle, kdy je za mě v pořádku dveře zadržet.
Já se zmohla jen na soucítění se starším pánem, ale byli tu dva muži, kteří nečekali, netruchlili, nýbrž v pravý čas zasáhli.
Snad je to opravdu tak, že když máme jasný záměr, vesmír se spojí a pomůže nám ho naplnit.
Starší pán z metra na dané zastávce vystoupil.
S vděčností a láskou.
Ollie