Putování po Bílých Karpatech a Vizovických vrších

A nebo prostě pokračujte ve čtení. :-)

V červenci jsem se vydala na svoji putovní, poznávací a očistnou cestu po Bílých Karpatech a Vizovických vrších. 

Na cestě jsem strávila sama přibližně 14 dní. Vyrážela jsem ze Strážnice a končila ve Vizovicích.

Bylo pro mne nesmírně zajímavé pozorovat, jak se mi život smrskl na starosti ohledně počasí, potravy a vody, vyhledání místa na spaní a na umytí. Začala jsem tomu říkat meditace základními životními potřebami. Na moc víc nezbývala kapacita... Těch milion myšlenek, které se mi obyčejně honí hlavou, jako - co je ještě potřeba udělat a kdo mi co řekl, co bych si chtěla pořídit nového, jestli mi nenapsal někdo něco náhodou na messenger nebo na mail, co dál s životem atd., najednou zmizelo. Nic z toho nebylo tak důležité, jako zajistit si základní potřeby. A protože jsem každý den spala jinde, bylo potřeba tohle řešit každý den znovu.

Tím ale nechci říct, že bych si neužívala okolí. Naopak měla jsem radost z každého stromu, louky, lesa, studánky. A z potkávání lidí. Užívala jsem si tu přítomnost potkávání. Oceňovala jsem i některé lidské zásahy do krajiny. Například různé turistické přístřešky nebo útulny se osvědčily jako výborné místo pro přespání za špatného počasí. Obchody a hospody po cestě - zase jako zdroj jídla a někdy i pití. Bavily mě cedule naučných stezek, kde jsem se mohla dozvědět zajímavé informace o životě v pohraničí. Představovala jsem si ty lidi, kteří žijí u hranic na nic moc úrodné půdě, práce nad hlavu a najednou válka. Nejdřív dorazí partizáni, řeknou že potřebují úkryt pro svoje "hrdinské" výpravy. Nemáte moc možností. Prostě je ubytujete... buď je znáte nebo by vás postříleli... Skrývání partizánů se ale samozřejmě nelíbí Němcům... Takže na konci války vás stejně zastřelí nebo vám aspoň vypálí osadu a vyženou vás...

Také jsem si před cestou neuvědomila, jak moc jsou Karpaty protkané "civilizací". Když se mi den podařilo nenarazit na lidskou osadu byl to vlastně zázrak. 

Jak se lišila moje představa cesty od skutečnosti... Myslela jsem si, že každý den po probuzení strávím minimálně hodinu v hluboké meditaci a následně si pořádně zacvičím. Přitom se mi vyjeví, kam se můj život bude dál ubírat. Místo toho jsem objevila meditaci základními životními potřebami. Párkrát jsem si  sice zacvičila, ale hlavně proto, abych si protáhla namožená lýtka, stehna a záda... 

Po návratu domů jsem si ale uvědomila, že ke mně přišla i nová témata, kterými se chci v životě zabývat, ačkoli jsem to během cesty nevnímala... 

Už i Seneca - římský stoický filozof - se vydával na svoje cesty jenom s minimem věcí (což teda tehdy znamenalo jenom s 1 či 2 otroky), jako by se právě zachránil z potápějící se lodi, aby si připomněl, že i kdyby skoro o všechno přišel, má schopnost přežít. A musím říct, že je to opravdu obohacující pocit. Uvědomit si, že i kdyby mi zbyl jenom ten jediný batoh, tak mám šanci. Otvírá to oči a dává nadhled - že možná ty "velké problémy", které běžně zažíváme (třeba že nám ujelo metro...), nejsou až zase tak velké. A nebo jsou velké, ale vy už víte, že máte schopnost je zvládnout a jít dál.

Cesta mě rozhodně obohatila a já jsem vděčná, že jsem se na ni vydala. A vy se můžete těšit na nová témata, která ke mně přišla během cesty. Už nyní si můžete přečíst nebo poslechnout úvodní článek k menstruačnímu cyklu. Mám v plánu ale napsat i nové články o dětech, meditaci a smrti... A možná se konečně dostanu i k dlouho odkládanému tématu barefoot... Sama jsem zvědavá, jak rychle to půjde a v jakém pořadí se budou novinky objevovat.

Tak se mějte prima a šťastnou cestu. ;-)