Neprosí, ale rozkazuje...
Ty děti jsou ale hulváti co? Žádnou úctu to nemá k nám starším! Já pro ně dělám první poslední, svačinky mažu, peru, čtu jim na dobrou noc, chodím s nimi na plavání a ony? Neuklidí, nepomůžou a hlavně, když něco chtějí, tak mě o to ani nepoprosí! Tak to už je opravdu vrchol!!! Takhle teda ne, já přeci nejsem žádný hej nebo počkej.
"Jestli něco chceš, tak to řekni hezky! Pěkně mě o to popros! Takhle se mnou mluvit nebudeš!"
Nechce se vám číst a raději byste si článek poslechli?
Stačí si pustit video a článek se přečte za vás. :-)
Možná, že už vás podobné myšlenky někdy napadly? Hned potom, co vám opakovaně vaše dítě řeklo:
"Mami, jídlo!"
"Tati, zavaž mi tkaničky!"
"Mami, vem mi odrážedlo!"
"Tati, přečti mi pohádku!"
Ještě k tomu se možná přidal strach, co z něho vyroste, když si bude takhle rozkazovat jako nějaká namyšlená princezna / namyšlený princátko.
Co s tím?
Můžete mu to samozřejmě pěkně od plic "vysvětlit".
"Tak takhle teda ne, milej zlatej! Já ti tady dělám pomyšlení, starám se o domácnost, chodím do práce, a ty mi tu rozkazuješ?! Jestli něco chceš, tak mě koukej poprosit, jinak nic nebude!"
Dítě vás pravděpodobně po prvním takovémhle výstupu poprosí... Možná i po druhém. A když se vás bude hodně bát, tak to zafunguje. :-)
Zároveň ho s tím naučíte, že když se bude bát nějaké autority, tak se před ní má "plazit", pěkně prosit, splnit i nesmyslné požadavky. Prostě nechat si trochu kydat hnůj na hlavu...
Nebo můžete zvolit pracnější cestu. Zamyslet se...
Zamyslet se nad tím, kde to vaše dítě vzalo? Jak se stalo, že takhle rozkazuje?
Pokud jste teď začali pátrat v externích zdrojích,
(To má určitě z těch pohádek, na které se dívá.
Tohle určitě pochytil/a ve školce/škole.
Za to může tchýně, ta ho takovýhle věci učí.)
tak vás musím zarazit. S velkou pravděpodobností, to z těchto externích zdrojů nemá. (Může se to stát, ale začala bych v nich pátrat, až kdyžtak za chvíli, pokud vyloučíte pravděpodobnější důvody.;-))
Hmm tak teda nevím. No ode mě to určitě nemá! Já když po své mamce, nebo po návštěvě něco chci, tak vždycky poprosím. Tak kde to mohlo vzít?
Teď nastává to nejtěžší. Otevřeně a pravdivě se podívat na to, jakým způsobem, já dospělý, komunikuji se svým dítětem.
Chováte své dítě vždy v tak velké úctě, že svůj požadavek vždy sdělujete s úctou, respektem a se slovíčkem prosím? Bez panovačného podtónu?
Pokud ano - tak je čas začít pátrat v těch externích zdrojích.
A nebo jste si možná právě teď uvědomili, že běžně říkáte:
"Tak dost! Obleč si bundu a boty a jdeme! Nebo nám zavřou školku!"
"Umyj si ruce, když jsme přišli z venku!"
"Ukliď po sobě to lego!"
"Mazej do postýlky, vyčisti si zuby, sundej si tu mikinu - je tady vedro, vem si čepici - venku je zima, nezlob ségru, neskákej na bráchu, okamžitě vypni tu televizi, napij se, najez se, ..."
No jo! Co jsem to provedl/a, tohle opravdu svým dětem říkám! Já jsem ale hrozný rodič!
Podle mě ani tak ne. Protože tohle uvědomění by hrozný rodič nezvládl.:-) Navíc já ani neříkám, že je to všechno špatně. Jen chci poukázat na to, že rozkazovat se dítě s nejvetší pravděpodobností naučilo od nás.
A velmi pravděpodobně to nemyslí vůbec zle, jenom napodobuje to, co mu ukazujeme.
Možná je pak i zmatené, když po něm chceme, aby ono nás muselo o všechno prosit, zatímco my ho doopravdy poprosíme velmi zřídka...
Další krok na téhle těžké cestě je...
Buď se můžeme zase vrátit na začátek a pěkně od plic mu to "vysvětlit."
"Tak takhle teda ne, milej zlatej! Já ti tady dělám pomyšlení, starám se o domácnost, chodím do práce, a ty mi tu rozkazuješ?! Jestli něco chceš, tak mě koukej poprosit, jinak nic nebude!"
Akorát si všimněme, že v tomto "vysvětlení" není ani jedno slůvko prosím... Takže to je podle mě účinné asi tak stejně jako, když dáváte dítěti na zadek, za to že někoho uhodilo... Aby si zapamatovalo, že to se nedělá a že nemá nikoho mlátit ...
Nebo se můžete zasmát nad komičností celé téhle situace a aspoň v duchu poděkovat svému dětskému učiteli, že vás vede a ukazuje, co se dá ještě zlepšit. Pokud se vám tohle podaří, tak jste podle mě vyrostli alespoň o 10 cm na svém duchovním řebříčku.
Protože, teď už se můžete zasmát pokaždé, když vám dítě něco nakáže. Můžete se nechat učit. Můžete se učit dítě o věci prosit nebo aspoň sdělovat s takovou úctou, s jakou byste je sdělovali vaší mamince / Dalajlamovi / svému oblíbenému člověku. A vaše dítě vám bude úplně zadarmo ukazovat, jestli už jste se to naučili nebo ještě ne. Protože, až to pro vás bude normální, bude to pravděpodobně během pár chvil normální i pro vaše dítě. :)
No někdy to není takhle jednoduché. Já vím. Protože do školky je opravdu vhodné přijít do stanovené hodiny. K paní doktorce byste opravdu asi měli dorazit v domluveném termínu. Zlomit si nohu na kostičkách od lega také není na první dobrou humorná situace.
Ale můžeme se to učit a naučit. Brát i tohle s humorem. Aspoň někdy. Když to jde. A pak možná zjistíme, že jsme stihli dojít včas k lékaři. Nebo že nám naše dítě řeklo:
"Maminko/tatínku, přečteš mi, prosím, dneska před spaním pohádku o Kouzelném království?"
A nebude to takové to nucené a ponížené prosím, ale krásné, jasné, laskavé a od srdce. :-)
Přeji vám mnoho krásných a humorných momentů nejen s vašimi dětmi. S láskou Ollie