Kolotoč strachu

!Pozor tento článek obsahuje spoilery!

Když jsem byla mladší, nedokázala jsem pochopit, proč si týrané osoby nechají něco takového líbit. Proč prostě neodejdou? Nebo nezajdou na policii? Můžou si za to sami, že v něčem takovém zůstávají... To já bych teda v něčem takovém rozhodně nebyla, kdyby mě třeba muž bil... 

Pak jsme se o tom i několikrát učili v různých školách. Že to není tak jednoduché... No jo - oukej. Ale pořád jsem si říkala, že kdyby potkalo něco takového mě, tak v tom přeci nebudu... 

Jsem velmi vděčná za to, že mě nikdo v mládí ani v dospělosti fyzicky netýral. Ale už jsem poznala sílu manipulace. A poznala jsem, že vystoupit z těch kolotočů opravdu nemusí být tak snadné, jak jsem si myslela dřív. Člověk si navíc umí sám sobě parádně lhát, jenom aby nemusel vzít všechnu odvahu do hrsti a z toho kolotoče vystoupil. 

Možná nemusíme vůbec chodit tak daleko jako je nějaké týrání nebo manipulace. Stačí se podívat na to, jak je občas těžké udělat nějakou změnu. Třeba změnit zaměstnání, bydlení, svojí naučenou trasu domů. Znáte to?

No a tahle knížka vypráví příběh Kristýny. Která je psychicky i sexuálně zneužívaná svým otcem. Dostane se do dětského domova, ze kterého později odchází, protože se zamiluje do Jirky. A světe div se - Jirka jako by z oka vypadl jejímu otci...

Kniha je podle mě mistrovsky napsaná. Doslova se díváme postavám do hlav. Co se jim tam děje a proč v takové hrůze zůstávají. Teprve po přečtení této knihy jsem si "doopravdy" uvědomila, jak je to těžké.  A jak jsou v tom ti lidé sami... 

Kristýna to nakonec dokáže. Dokáže opustit kolotoč. Dokáže to ale jenom díky tomu, že v ní někdo věří a miluje ji bezpodmínečně. Konkrétně jedna vychovatelka z dětského domova. Vždy ji znovu přijme a poskytne jí domov i v těch nejhorších chvílích. Díky tomu se Kristýna doopravdy naučí mít ráda i sama sebe...

Jedna věc mi ale stále nedávala smysl. Jak je možné, že když Kristýnu Jirka napadl na ulici před lidmi, jak to, že se ji nikdo nezastal ani nezavolal policii a jenom tomu všichni přihlíželi? To se přeci nemůže dít, šlo mi hlavou...

Mlčky mě vystrkal přes hlavní hospodskou místnost k venkovním dveřím. Červený zatuchlý závěs mi přejel přes obličej. Jirka zezadu kopl do dvěří. Ty se rozletěly natolik, že měl dost času, aby mne hodil jako vyhazovač nepohodlného hosta ven na dlažbu. Obličejem jsem přistála na betonu a ruce sebou pleskly dlaněmi o zem. Jirka ke mně přistoupil a klekl mi koleny na bedra. Chytl mne znovu za vlasy...

... několik přilepených nosů na sklo v restauraci... nikdo mi nepomohl... všichni jenom koukali...

... a prudce mě za ně zatáhl. (...) 

Citace z knihy (str. 161)

Nedávalo mi to smysl až do té doby, dokud jsem to nezažila na vlastní kůži. Šla jsem po ulici a míjel mě jeden pár. Muž ženě hodně nadával... a pak ji i chytl za vlasy a zvrátil ji hlavu do ošklivého úhlu. Nechal toho na moje požádání. Ale za chvíli se scéna opakovala. S jednou paní jsme slečnu od něj odvedly. Ale on šel za námi. Na zastávce na autobus ji před námi a ještě před dalšími lidmi vzal batoh a šel pryč. Dívka šla za ním a chtěla zpět svůj batoh nebo hlavně telefon, který je uvnitř. Ale muž jí ho odmítl dát. 

Hmm...

Jasný jak facka že? Stačí zavolat policii přeci... Jenomže... 

Je vidět, že se ti dva znají, možná spolu dokonce chodí. Evidentně ten vztah není zdravý. Vůbec nevím, čí je vlastně ten telefon. Třeba ho mají na půl. Tahal ji za vlasy!!!! To jo, ale doopravdy ji neublížil - takhle jsme se taky tahali za vlasy, když jsme byli malí. Ale oni už nejsou malí!!! Já vím!!! Pane Bože, co mám dělat? Co mám asi tak říct policii, když ji zavolám? A přeje si to vůbec ta dívka, abych zavolala policii? Nezpůsobím jí tím ještě větší obtíže?

Najednou jsem pochopila všechny ty lidi v knize, kteří nic neudělali... A zároveň jsem si díky tomu uvědomila, jak je důležité nenechat to jen tak...

Šla jsem tedy za nimi. Udržovala jsem si odstup, protože jsem se strašně bála, aby nakonec nenapadl mě. Měla jsem strašný strach! Zavolala jsem na tu slečnu, jestli ji něco ukradl a jestli si přeje, abych zavolala policii. Řekla mi, že ji vzal telefon a ano, ať zavolám policii. Načež se ten muž zvedl, nadával slečně do děvek, že nechá zavolat policii a začal svižně i s batohem kráčet pryč. Žena za ním. Já za nimi a vytáčela jsem policii. Strážníkovi na telefonu jsem se snažila popsat situaci, přitom jsem se snažila neztratit je z očí. Na rohu ulice se porvali o batoh a vypadlo z něj několik věcí. Mezitím se mi ztratili v uličkách. 

Byla jsem strašně zklamaná, že jsem je ztratila, zároveň jsem nevěděla, co dělat s těmi věcmi z batohu... Pan policista se snažil, co nejrychleji zaznamenat moji výpověď, ale na můj vkus mu to šlo strašně pomalu. Řekl mi, ať zůstanu u těch věcí. Mezitím se tam objevil strážník od městské policii. Dokončovala jsem hovor se strážníkem na telefonu. Pán od městské mi za to skoro vynadal, že jsem ho zastavila a přitom si telefonuju. Snažila jsem se mu všechno co nejrychleji říct, kam jsem je viděla jít a že tyhle věci jsou z toho batohu. Tak mi řekl, ať tu počkám a rozjel se je hledat. 

Čekala jsem... Nejmíň 15 minut...

A v tom vidím, jak ten muž jde proti mě. Nechala jsem věci věcma a šla se schovat za auta na konec další ulice. Bála jsem se! Mezitím jsem zavolala zase policii, abych je informovala, kde je právě ten muž. Když jsem měla odvahu se tam vrátit, věci z batohu zmizely a muž taky...

Pak za mnou přišli nějací 2 kluci (mohlo jim být tak 12), že je taky viděli, že ta slečna už měla monokl, jak ji zmlátil, ale teď také neví, kde jsou. A pak se je vydali hledat, jestli na ně náhodou nenarazí. Mezitím se vrátil strážník od městské policie. Nikoho nenašel... Zase mi skoro vynadal, že jsem opustila ty věci, že nevím, kam ten muž zmizel a že jsou pryč i ti dva kluci, kteří mi řekli o monoklu.

Kluci naštěstí brzy přišli a přijela i hlídka státní policie. Ale vypadali, že to berou spíš na lehkou váhu, zvlášť když se dozvěděli, že se ti dva asi znali...

Nevím, jestli je našli a co se stalo dál... Byla jsem "propuštěna" a jela jsem domů...

Píšu to všechno proto, že vím, jak je to těžký. Jak moc člověk může mít strach. Jak je jednoduchý prostě odejít a neřešit to...

Ale já si myslím, že je potřeba to řešit. Že je potřeba nenechat to být. 

Představte si, že vás by na ulici někdo mlátil a nikdo by nic neudělal. Nikdo - přitom to tolik lidí vidí. Co si z toho asi tak odnesete? Že jste na to sami a nikdo vám nepomůže? To vám asi moc nepomůže, abyste se vymanili z toho kolotoče, co? Kam se před agresorem máte schovat, když se vás nikdo nezastane? 

Pojďme dát těmhle lidem zprávu, že jim hodláme pomoc, když si to budou přát. Že je v tom nenecháme. A alespoň zavoláme policii. Třeba jim to jednou dá takovou sílu, že pak zvládnou opustit všechny agresory a začnou žít "nový život". A pojďme dát zprávu i těm agresorům, kteří spoléhají na naši nečinnost a strach. Ukažme jim, že se jich zase tolik nebojíme, abychom je nechali někoho mlátit. 

A pokud to nejde, protože se moc moc moc bojíte, tak to chápu, opravdu! 

A pokud to jenom trošku jde a zrovna najdete odvahu, tak velký respekt! A děkuju!

A pokud jste vy zrovna v nějakém strachovém kolotoči, tak vám posílám spoustu odvahy a síly. A vězte, že vy sami jste dobrý důvod k tomu, abyste z toho vystoupili. Že za to stojíte! A pokud potřebujete pomoc, tak si o ni řekněte. Nevíte komu máte říct? Komukoliv, klidně mně. Strašně moc vám držím palce, ať to zvládnete!

Stalo se vám někdy něco podobného?

Kristýnino uvědomění (říká to psychologovi)

"(...) Víte, řekla jsem si, že když svůj příběh povím někomu, kdo jej bude umět podat a předat lidem dál, budu i já mít svůj účel. Nechci, aby můj život, který vypadá jako prázdný tác, zůstal zapomenutý. Chci, aby se z něj poučily i ostatní ženy a dívky a získaly sebedůvěru. Teď, co si tu celou dobu s vámi povídám, už vím, že stojí za to postavit se zlu. Víte, najít odvahu k odchodu od člověka, kterého jste miloval, ale on vám naopak ubližoval. Přestat se bát a odejít, to bylo to nejhorší. A hlavně nenechat se znovu umluvit a nevěřit sladkým kecům," řekla upřímně Kristýna, (...).

Citace z knihy (str. 229)

Psychologovo (Langmaierovo) uvědomění

Langmaier pochopil, že Kristýna skutečně věřila tomu, že se jí podaří jejího vysněného prince zkrotit, ale byla zaslepena láskou a zamilovaností.

Věřila v to, že svému Jirkovi pomůže.

Člověk potřebuje něčemu věřit.

Pokud člověk nevěří ničemu, je ztracen.

Ztracen a polapen bezbranností.

Citace z knihy (str. 247)

VAVŘÍK, Jan. Kolotoč strachu. Praha: Brána, 2015. ISBN 9788072437528.