Jak jsem zmrzla

Tohle je článek o tom, jak jsem se tak moc zabrala do skládání lega, že jsem málem zmrzla. :-)

Dostala jsem dárek. Dostala jsem lego. 

Ani vám neumím vypovědět, jakou radost mi to udělalo. 

Nemyslete si, já si s legem zpravidla hraji tak 3x do týdne. Ať už s Duplem nebo s tím "dospěláckým". Jenomže si s ním nehraji sama. Mívám k tomu jednoho až dva parťáky a společně tvoříme, boříme, vyprávíme příběhy... Je to skvělá zábava. Vůbec by mě proto nenapadlo, že mi udělá takovou radost, když dostanu vlastní lego.

Ale udělalo. Dostala jsem vlastní lego stavebnici. Donesla jsem si ji domů, otevřela jsem okno, sedla si ke stolu a začala skládat. Hezky podle návodu, jeden pytlíček za druhým. Najednou mi do toho nikdo nezasahoval, nikdo mi nic nebořil, nikdo nic nepřidával, nikdo se mnou netvořil další jiný příběh. Byla jsem tam jenom já a moje nová stavebnice. Kostička ke kostičce.

Naprosto jsem se do stavění ponořila, vznikal mi pod rukama krásný lego puget řezaných květin. Vůbec jsem nevnímala čas, jenom jsem stavěla.

A najednou jsem přiložila poslední kostičku a květiny byly hotové. Trocha zklamání, že už dál nemůžu stavět, ale ještě větší radost, protože, to co vzniklo, je opravdu nádherné. Vlastně jsem dostala kytku, která vydrží a nemusí se zalévat. ;-)

No a teprve teď po dokončení stavby se čas zase rozběhl. Opět jsem začala vnímat podněty z okolí. A ejhle... Až teď jsem si všimla, že je mi opravdu, ale opravdu hrozná zima. Ne trošku zima, ale strašná zima. Úplně jsem zapomněla, že jsem otevřela okno a že venku mrzne. No a teď jsem se začala klepat, necítila jsem nohy...

Dobrý. Přežila jsem. K umrznutí jsem měla samozřejmě ještě daleko, přeci jen jsem byla doma a jenom jsem si dlouho hrála u otevřeného okna v zimě. Zabalila jsem se pod dvě peřiny, abych se vůbec zahřála a ráno už mi zase bylo hej. :-)

Ale... uvědomila jsem si, že se opravdu může stát, že se člověk tak moc do něčeho ponoří, že mu to zastíní i vnímání vlastního těla. Takové ty normální věci, co nám tělo běžně hlásí: Chce se ti čůrat, jdi na záchod! Je ti zima - obleč se! Je ti teplo - svlíkni se! Máš hlad - najez se! Máš žízeň - napij se! Moc dlouho sedíš - pohni se!

Během mého legového opojení mi moje tělo úplně přestalo tyto signály hlásit. Ocitla jsem se v úplně jiném světě, kde nic takového není potřeba. Ve světě, kde je tak krásně a všechno do sebe (doslova) zapadá, že nějaké tělo jde úplně stranou.

Když jsem o tom pak ráno přemýšlela, uvědomila jsem si, že se to velmi snadno může stát dětem. 

Když se na ně díváme tak vidíme, že jsou naprosto ponořeni - odmítají rukavice i když je fakt zima. Nechtějí čepici, i když je fakt zima. Nechtějí si zapnout bundu, i když je fakt zima. Nechtějí jít na záchod, i když víte, že toho hodně vypili a už dlouho nebyly. Nechtějí pít, i když je fakt vedro...

Vždycky jsem si říkala, že je dobré učit děti zodpovědnosti za vlastní tělo a respektovat, to jak to mají. Jenomže, jsem si na vlastní kůži vyzkoušela, že když se vnoříme do jiných světů, může se stát, že přestaneme vnímat běžnou vnější realitu a nemusíme si uvědomit, že je potřeba něco změnit.

Zároveň existují děti, které opravdu nepotřebují tolik vrstev, co my. Taky je pravda, že se třeba víc hýbou než my, takže jim opravdu nemusí být zima...

Ale taky může... 

Chtěla jsem tím vším upozornit na známý fakt, že pokud se dětí ptáme, jestli jim není třeba zima nebo jestli se jim nechce na záchod, že se může stát, že jsou zrovna ve světě, kde jim opravdu zima není a čůrat se jim nechce, ale v naší realitě, jim zima už být může a čůrat se jim chtít může, nebo se dokonce počůrají... 

Chtěla jsem dát vědět, že se na ně za to nemusíme zlobit, protože kdybychom se uměli tak hluboko ponořit, stalo by se nám to asi taky. Spíš o tom prostě můžeme vědět a s touhle vědomostí pracovat tak, jak nejlépe dokážeme. ;-)

Přeji vám mnoho krásných, očí otevírajících a humorných momentů nejen s legem a s dětmi.

S vděčností a láskou Ollie