Já čekám...
Dospěláci, máte občas pocit, že na svoje dítě musíte dost často nesmyslně čekat, než se konečně uráčí udělat tu jednu jednoduchou věc, o kterou jste ho požádali?
Kladete si otázku, proč to prostě neudělá hned? (Zabralo by mu to maximálně minutu!) A hned potom se zase může věnovat svým záležitostem. (Jako třeba hraní si s plyšákem, autíčkem, stavebnicí, bráchou, ségrou, ...)
Nechce se vám číst? Raději byste si článek poslechli?
Vyberte si jeden ze tří odkazů a článek si pusťte. :-)
Možná se vám občas zdá, že na svoje děti pořád musíte čekat. Třeba, když máte odejít do školky a najednou vaše dítě potřebuje ještě napít, pohrát si s plyšákem, uklidit si botičky, vyměnit si triko... Nebo mu to prostě najednou začne všeeeeeechnoooooo straaaaaašněěěěěěě moooooooc trvaaaaaat... Může to být ale úplně jiná situace. Třeba když jednoduše chcete, aby vaše dítě například přeneslo předmět A z místa B do místa C. Pojďme si říct, že místo B je od místa C vzdálené max 10 m a předmět A je lehký (max 200 g) a dobře se nosí v ruce. Akce na... (i když chvíli počkáme) ... 30 vteřin.
A nebo? Na celý den? ;-)
Jak to? Proč to ty děti nemůžou prostě udělat v moment, kdy to potřebujete, že jo! Hned! Pak se zase přeci můžou věnovat svým dětským záležitostem... A proč se prostě hned do té školky neobléknou? Vždyť pak si zase můžou hrát se svým oblíbeným plyšákem!
Nepochopitelné! Pořád se musíme zlobit, čekat a stresovat! Ještě by se to dalo pochopit, kdyby dělali nějakou důležitou činnost, ale ony si celý den jen hrají!
Děti, máte občas pocit, že na svoje dospěláky musíte dost často nesmyslně čekat, než se konečně uráčí udělat tu jednu jednoduchou věc, o kterou žádáte?
Říkáte si, proč to prostě neudělají hned? (Zabere jim to maximálně minutu!) A hned potom se zase můžou věnovat svým záležitostem. (Dívání se do telefonu, počítače, uklízení, třídění, rozebírání něčího života, nadávání nad světem či nepořádkem, ...)
Možná se vám občas zdá, že na svoje dospěláky pořád musíte čekat. Třeba, když je voláte, aby se šli podívat, jak jste se naučily skákat z postele, nebo když potřebujete pomoc s oblékáním, když jim chcete říct o berušce, která vám vlétla do pokoje nebo o strašidle, které se schovává pod postelí. Většinou nakonec přijdou, ale dost často jim to všeeeeeeeechnooooo straaaaaaaaaašněěěěěěě dlouuuuuuuuuuuuhooooooo trvááááááááá. Než přijdou, tak slyšíte, že si ještě nalili pití, zkontrolovali mobil a napsali zprávu, otevřeli pračku, dali talíř do myčky, sebrali ponožky na zemi (dobře ty byly vaše, ale stejně, teď není čas na sbírání ponožek, ale na mnohem důležitější věci....). No a beruška je pryč... A oni ještě vypadaj, že je to vlastně vůbec netrápí, že ji zmeškali...
Jak to? Proč to ty dospěláci nemůžou prostě udělat v moment, kdy to potřebujete, že jo! Hned! Pak se zase přeci můžou věnovat svým dospěláckým záležitostem... Proč prostě nepřijdou a nepodívaj se? Vždyť pak si zase můžou hrát se svým telefonem!
Nepochopitelné! Pořád se musíme zlobit, čekat a nervovat! Ještě by se to dalo pochopit, kdyby dělali nějakou důležitou činnost, ale oni se celý den zabývají nesmyslnými nudnými záležitostmi, ze kterých jsou akorát pořád podráždění a otráveníi!!
Už chápete? ;-)
Já čekám... :-)
Přeji vám mnoho krásných a humorných momentů nejen s vašimi dětmi. S láskou Ollie