Hana

Vždycky když čtu o válce a o osudu židů, tak ve mně mrazí. Znovu a znovu se ptám, jak se to mohlo stát. Mohlo, vlastně se nám to děje pořád. Otázka je v jakém měřítku...

!Pozor tento článek cituje z knihy a tudíž obsahuje spoilery!

Tahle knížka nám postupně rozkrývá životy lidí jedné židovské rodiny z Meziříčí. Ukazuje nám nejenom hrůzu holocaustu, ale i "běžnější každodenní hrůzy" - takové ty, co nemají s židovstvím ani válkou nic společného.

I přesto, že čteme o takto těžkým tématech, tak to není kniha depresivní, ale je to kniha plná síly a vlastně i naděje. Každá z postav je nucena vyrovnávat se s následky vlastních rozhodnutí a učit se s nimi stále znovu žít.

Tím dává možnost i čtenáři, podívat se znovu na svůj život. Znovu ho vzít do svých rukou. Podívat se na něj z nadhledu a začít si ho užívat plnými doušky.

O složité úloze rodičů. Jak děti potřebují hranice i když na ně nadávají a pořád je zkouší posunovat. Ale když se zboří...

Pán v bílém plášti zabouchl dveře sanitky a já jsem zůstala stát sama na chodníku před hodinářstvím. Nebyl tam nikdo, kdo by mi zakázal jít na půdu, do sklepa nebo třeba k řece. Nikdo, kdo by mě měl rád.

Citace z knihy (str. 25)

O epidemii

(...) ,protože z Meziříčí se stalo uzavřené město. Dvě řeky stejného jména, které svými toky jindy objímaly domy jako dvě laskavé paže, stiskly obyvatele v těsném sevření. Staly se hranicemi, které by neměl nikdo překročit, aby se nákaza nešířila do okolních obcí.

Vyhlášky a místní rozhlas žádaly obyvatele, aby neodjížděli, ale lidé byli vyděšení, a pokud mohli, prchali k příbuzným a známým. Ti je však brzy odmítali ubytovávat, protože uprchlíci je ohrožovali a roznášeli tyfus dál mimo okres.

Všechny rodiny, v nichž někdo onemocněl, měly přísnou karanténu. Nesměla jsem chodit do školy a Horáčkovi do zaměstnání. Měli jsme nařízeno omezit pohyb na místech, kde bychom mohli dál přenášet nákazu, a do restaurací jsme nesměli vůbec. Tomuto pravidlu se pan Horáček, který byl zvyklý zajít si večer na točené, vzepřel stejně jako lékařské kontrole.

Citace z knihy (str. 32-33)

A trochu světla nakonec

A tak sedím v křesle, ve kterém kdysi sedávala paní Karásková, a oči upírám na jehlice. Pořád mě navštěvují vzpomínky. Stále je hodně těch tíživých, ale přibývají i ty, kvůli kterým chci ještě žít. 

Citace z knihy (str. 306)

MORNŠTAJNOVÁ, Alena. Hana. Brno: Host, 2017. ISBN 9788074919404.