Dětský prostor

Jestliže jste dospělý občan České republiky, tak možná jako já cítíte jisté majetnické právo k některým věcem nebo prostorům. 

Mám na mysli asi toto. Když si třeba někoho pozvete na návštěvu. Tak je přeci jasné, že se bude pohybovat po vašem pokoji a je to tak v pořádku. Může se dokonce dívat na vaše obrazy, zkoumat vaši knihovničku... Ale bylo by asi hodně divné, kdyby jen tak začal ničit vybavení bytu, nebo jen tak, aniž by se vás zeptal, že by se začal hrabat ve vašem batohu. Že by si ho otevřel a začal zkoumat, co v něm máte... Nebo kdyby si vzal do ruky váš telefon a začal bez dovolení zkoumat jeho obsah.

Co se týče prostoru - tak většinou necháváme lidem soukromí na záchodě... Nebo když vcházíme do pokoje, kam jsme nebyli pozváni, většinou klepeme a žádáme o dovolení.

Máte to tak? Cítíte to tak?

A teď opačně. Už se vám někdy stalo, že přišel někdo a některé takhle jasné věci vůbec nerespektoval?

Mně teda jo. Nejednou. :-) Stává se mi to vlastně často. A ne není to tak, že bych potkávala samé divné dospělé, kteří by se mi bez dovolení hrabali ve věcech. Ale potkávám se často s dětmi a všímám si, že u nich tyhle hranice nefungují. Prostě přijdou a chtějí vědět, jestli jsem přinesla knihu, kterou jsem slíbila, že přinesu. Hupky šupky, už mi rozepínají batoh, aniž by se mě zeptaly...

Kdybych někde nechala ležet telefon, tak se mě také nezeptají a prostě si ho půjčí a pokud bych se nezamkla na záchodě, tak mi tam klidně vlezou. ;-)

To je drzost, co? Nevychovanci! :D

Já si ale myslím, že to nemá s nevychovaností co dělat. Jasně můžeme je ochočit. A když jim dostatečně pohrozíme, tak to asi dělat přestanou, ale nejsem si jistá, zda z toho budou moudří.

Proč?

Protože, pokud si sáhneme do svědomí, tak možná zjistíme, že naše děti v podstatě nemají žádné svoje prostory. Možná mají svůj pokojíček. Ale klepeme a ptáme se, zda můžeme vejít? Mají svoje hračky, to jo. Ale ptáme se jich, zda si s nimi můžeme hrát, nebo si s nimi prostě začneme hrát? Mají svůj batůžek. Ale zeptáme se jich, než jim tam vlezeme, abychom vyndali mokré plavky a zapomenuté svačiny? 

U puberťáků, už to pravděpodobně děláme. Ale u těch menších ne, že ne? Tak nějak předpokládáme, že nemusíme, že jim to nevadí. 

A ono jim to asi opravdu nevadí. Velmi pravděpodobně jsou s tím úplně v pohodě. Možná je to opravdu v pořádku.

Já to vlastně píšu jenom proto, abychom si uvědomili, proč ty naše děti nemají žádnou úctu k našemu prostoru a vlastnictví... a že se možná může vytvořit určitý zmatek v jejich hlavách, když my k jejich věcem přistupujeme, jako by byly naše, ale ony, když zvolí stejný přístup k našim věcem, jsou za to kárány a dostanou od nás jasně na srozuměnou, že to tak dělat nemají/nesmějí.

Možná bychom se kvůli tomu na ně neměli zlobit, co myslíte? ;-)

Díky jedné mojí kamarádce, jsem si uvědomila, že bychom mohli respektovat některé dětské prostory už od malička. Přišlo mi to hezké. A tak to praktikuji.

Myslím, že takový dobrý dětský prostor je kočárek. Mám na mysli, ten prostor, kde dítě leží/sedí. To je jasně prostor dítěte. Ono tam tráví svůj čas. Ono tam jí, spí, poznává svět. My se tam nevejdeme a tak mu tam naštěstí nelezeme. 

Jenomže, možná to znáte, když tam dítě zrovna není, tak je to takové šikovné místečko, kam se akorát vejde náš batoh, který nás tíží na zádech, že jo? A tak hned jak dítě opustí své místo, hupky šupky, už tam sedí batoh...

Můžeme si to ale představit, jako že je to v podstatě pokojíček našeho dítěte. 

No a představte si, že by někdo do vašeho pokoje bez dovolení, kdykoliv odhodil batoh, pokud se tam na něj uvolní místo. To byste chtěli? Já teda ne.

A proto jsem se začala dětí ptát. Beru to jako jejich místo. Pokud nemusím, nic do jejich prostoru neodkládám. Když chci jejich prostor využít, tak se jich zeptám. 

A ano dost často mám také ten batoh, co mě tíží a dost často je v kočárku "volno". Ale než tam batoh dám, tak se zeptám, jestli můžu. 

Já vím, že kočárek tlačíme my. Že třeba v batohu neseme dětské věci, jejich hračky, oblečení, svačinky a všechny další poklady, které si nadiktovaly... Ale i tak. Podle mě je hezké se jich zeptat a respektovat jejich rozhodnutí, za prostor, ve kterém na začátku svého života mohou trávit hodně času.

Stejně tak je podle mě hezké se dětí ptát, když jim chceme vlézt do školní tašky či batohu a podívat se, zda nemají nějaké úkoly nebo zapomenuté svačiny.

Nebo s nimi probrat, které jejich věci půjdou na vyřazení a se kterými hračkami si můžeme hrát. ;-)

Víte, ony vám pravděpodobně dovolí téměř všechno... A ještě k tomu se začnou učit, že než vám vlezou bezostyšně do batohu, tak se mají zeptat. ;-)

No a pokud máte dítě introverta, tak možná ocení i nějaký ten prostor doma, který bude jenom jeho a kam si bude moc zalézt a zpracovat nabyté zážitky, aniž by ho přitom pořád někdo kontroloval, pozoroval a rušil.

Já vím, že už to všechno dávno víte a znáte svoje děti mnohem líp než kdo jiný. Občas ale pro samou lásku a starost zapomeneme, že? Občas pro každodennost nevidíme příčinu...

Přeji vám mnoho krásných a humorných momentů nejen s vašimi dětmi. 

S vděčností a láskou Ollie