Chytrý mobilní telefon

A stejně si myslím, že je málo rodičů, kteří by řekli svému dítěti: "Aničko/Honzíčku, už je ti pět (sedm, deset, patnáct), je na čase, abych tě naučila/naučil kouřit."

Já například znám některé rodiče, kteří sami kouří, ale snaží se nekouřit před dítětem, aby to od nich nemohlo "chytit".

Už víme, že děti se učí hlavně nápodobou. Což dokazuje i známý fakt, že víc nových kuřáků pochází z rodin kuřáků než nekuřáků. Prostě a jenom proto, že ať už rodiče říkají cokoliv, tak pokud je děti vidí kouřit, častěji to budou napodobovat. (Ano - je to "pouze" statistický údaj. Výjimky nejsou výjimkou. I já znám osoby z kuřáckých rodin, které nekouří a naopak zaryté kuřáky z nekuřáckých rodin.;-))

Přesvědčení o tom, že cigarety jsou (nejen) pro děti škodlivé, tlak společnosti, že nechce pasivně kouřit v restauracích a jiných veřejných prostorách, vedl k zavedení protikuřáckého zákona. Ten vstoupil v platnost v roce 2017. Měl samozřejmě mnoho odpůrců. I já jsem si říkala, jestli už vážně neomezujeme svobodu občanů, když jim zakazujeme kouřit na různých místech. Ale jsem fakt ráda, že můžu jít do hospody a nesmrdím pak ještě týden. :)

A v tomhle protikuřáckém zákoně se také zakazuje kouřit na dětských hřištích. Stejně jako například ve školách a zdravotnických zařízeních. Což je přeci logické. Nechceme, aby naše děti pasivně dýchali cigaretový kouř, když si hrají venku nebo když se vzdělávají ve škole. A nechceme, aby se kouřilo v místech, kde by se lidé měli uzdravovat, když víme, že kouření škodí zdraví...

Výňatek z protikuřáckého zákona:

(1) Zakazuje se kouřit

a) ve veřejnosti volně přístupném vnitřním prostoru, s výjimkou stavebně odděleného prostoru vyhrazeného ke kouření,

b) v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, s výjimkou stavebně odděleného prostoru vyhrazeného ke kouření,

c) na nástupišti, v přístřešku a čekárně veřejné dopravy,

d) v dopravním prostředku veřejné dopravy,

e) ve zdravotnickém zařízení a v prostorech souvisejících s jeho provozem, s výjimkou stavebně odděleného prostoru vyhrazeného ke kouření v uzavřeném psychiatrickém oddělení nebo v jiném zařízení pro léčbu závislostí,

f) ve škole a školském zařízení,

g) v zařízení sociálně-právní ochrany dětí2), v provozovně, kde je provozována živnost, jejímž předmětem je péče o děti do 3 let, v prostoru, kde je poskytována služba péče o dítě v dětské skupině, nebo v zařízení, kde je uskutečňována mimoškolní výchova a vzdělávání, nezařazeném do rejstříku škol a školských zařízení,

h) v prostoru dětského hřiště a sportoviště určeného převážně pro osoby mladší 18 let,

i) ve vnitřním prostoru všech typů sportovišť,

j) ve vnitřním zábavním prostoru, jako je kino, divadlo, výstavní a koncertní síň a sportovní hala, a dále v jiném vnitřním prostoru po dobu pořádání kulturní a taneční akce,

k) ve vnitřním prostoru provozovny stravovacích služeb, s výjimkou užívání vodních dýmek,

l) v prostoru zoologické zahrady, s výjimkou vnějších prostor, které provozovatel zoologické zahrady ke kouření vyhradí.

(2) Zakazuje se používat elektronické cigarety v místech uvedených v odstavci 1 písm. a) až j), s výjimkou prostor, na které se zákaz kouření nevztahuje.

Dnes už je tedy normální na dětských hřištích nekouřit, protože tenhle prostor je pro děti a tak ho od tohohle nešvaru jednoduše chráníme.

Jste rádi? Já teda jo! Děkuji vám všem, kteří na dětských hřištích nekouříte.

Dovolte mi nyní citovat z knihy Jak se rozejít se svým telefonem od Catherine Price:

V článku z roku 2017, vydaném v New York Times, psal Matt Ritchel o tom, že během posledních deseti let se mezi náctiletými projevuje jasný trend k menšímu užívání alkoholu a drog. Skvělé zprávy - pokud děti jen nevyměnili jednu závislost za jinou. Článek měl titulek "Vyměnili náctiletí drogy za chytré telefony?" a většina citovaných odborníků se shodovala, že odpověď je pravděpodobně ano.

Co si myslíte vy? Vyměnili?

Jednu dobu za mnou chodili dospělí a říkali mi:

"Ty dnešní děti/mladí, jsou hrozné/hrozní. Už vůbec nechodí ven, tráví spoustu času na mobilu, neumějí si hrát normálně. Místo aby šli ven a dováděli tam, tak jsou doma a hrají hry na telefonu. Nebo když už jsou venku, tak stejně zírají do mobilu a nebo si dokonce pouští nahlas videa či hudbu. No hrůza, to za našich mladých let... jo to bylo něco jiného."

Ještě lepší bylo, když mi tohle řekli a za chvíli jim zazvonil telefon, který bez omluvy klidně zvedli a začali si vyřizovat svůj hovor....

Kladu si otázku: Nejsme náhodou původci tohoto trendu my? Naše chování? Nevadí nám to náhodou na mladých tolik proto, protože my sami děláme přesně to, co u nich kritizujeme? Prostě proto, že nám zrcadlí, to co u sebe nechceme vidět?

Neplatí náhodou tvrzení?: "Ty dnešní dospělí, jsou hrozní. Už vůbec nechodí ven, tráví spoustu času na mobilu, neumějí si povídat/hrát normálně. Místo aby šli ven, místo aby se spolu normálně bavili, místo aby si soustředěně hráli se svými dětmi, tak jsou doma a dělají něco na telefonu. Nebo když už jsou venku, tak stejně zírají do mobilu a nebo si dokonce pouští nahlas videa či hudbu. No hrůza, kdyby nás poslouchali, tak my bychom je ty báječné hry bez telefonu naučili." :D

Moje svědectví

Mám to štěstí, že mohu být často na dětském hřišti. Proto vám můžu poreferovat o tom, co tam vidím.

Vidím tam spoustu dospělých, kteří mají telefon v ruce a svůj pohled fixují na jeho obrazovku. Někteří telefonují, někteří kontrolují ne/došlou poštu, někteří sjíždí facebook/instáč/twitter, někteří se dívají na zprávy, někteří vyřizují pracovní věci, někteří objednávají jídlo/oblečení na internetu a někteří jenom prostě co pět minut zkontrolují, jestli se náhodou na jejich telefonu za tu chvíli neobjevilo nějaké nové upozornění, kterému by mohli věnovat pozornost s omluvou, že tohle je teď důležité. A vidím tam spoustu dětí, které svádějí krutý boj právě s těmito telefony o pozornost svých dospělých. Což může působit na první pohled jako by děti byly bezdůvodně vzteklé, otravné, ukřičené a naštvané.

Možná, že nám ale jenom svým chováním říkají: "Mámo/táto/teto/strejdo, šli jsme spolu na hřiště. Spolu na hřiště! Hřiště je príma, dá se tu dělat spousta zajímavých věcí. Chtěla/chtěl bych ti to tady všechno ukázat. Chci ti ukázat, co už dovedu. A chci si tady s tebou hrát! Chci s tebou postavit všechny tyhle zajímavé bábovičky, upéct s tebou pískový dort, postavit s tebou tunel a pak si tam hrát s autama. Chci se tady s tebou honit a hrát si s tebou na obchod. A chci se s tebou houpat, což ještě sama/sám neumím a potřebuju s tím pomoc..." 

A proč to všechno píšu? 

Rozhodně ne proto, že chci nás dospělé kritizovat za to, že jsme propadli lákadlu mobilních telefonů. To teda ne. O tom tenhle článek vůbec není. Naopak chtěla bych nám dospělým vyjádřit podporu a následně bych si přála, abychom podpořili sebe a svoje děti. Každý v takovém rozsahu v jakém se rozhodne.

Řekněme si to totiž na rovinu. Ty dnešní telefony jsou fakt príma hračka se spoustou zajímavých funkcí. Celé to hraje různými barvami a je atraktivní se na to dívat. A tak se i nám dospělým dost často stává, že vytahujeme svoje chytré miláčky z kapsy častěji, než by bylo zdrávo. Možná už jsme si vypěstovali tik dívat se, jestli nám náhodou někdo nenapsal, každých pár vteřin. A možná že pak odpovídáme na ty zprávy také každých pár vteřin. A možná, že o tom ani nevíme. Možná, že místo abychom si četli knihu, čteme si zprávy na mobilu,... Dokonce někdy bereme telefon do ruky i ve chvíli, kdy se s někým v reálu normálně bavíme... Ano je to možné. Možná, že jsme normálně závislí. Ne na cigaretách, ne na tvrdých drogách, ne na alkoholu, ale na chytrém telefonu. A není se čemu divit. Na světě je strašná spousta lidí, jejichž práce je, vymýšlet stále nové a nové triky, jak ukrást naši pozornost, jak zařídit, abychom měli nutkavou touhu zůstávat v jednotlivých aplikacích co nejdéle a otvírali je co nejčastěji. Opravdu je to tak. Je to jejich práce a dělají ji velmi dobře.

Přesně z tohohle důvodu, že je chytrý mobilní telefon, tak lákavá hračka pro nás, je to i tak lákavá hračka pro děti. Je to strašně zajímavé. Okamžitě to na nás reaguje, stačí se dotknout prstem obrazovky a už to něco dělá! Je to barevné, mluví to, jsou tam obrázky, videa, má to celou škálu neuvěřitelně zajímavých funkcí. A ty hry, které se tam dají hrát. Prostě paráda! Nic nám to nezakazuje, není to na nás naštvané. Naopak se zdá, jako by to souhlasilo s každým naším nápadem, s každou myšlenkou, byť sebe-hloupější. Narozdíl od lidí kolem, kteří občas naštvaní jsou. Musíme se pořád s nimi o něčem dohadovat. A někdy je pěkně těžké získat si jejich pozornost. ;-)

Je ale i spousta jiných hraček, které mluví, jsou barevné, reagují na každé zmáčknutí, zpívají, hýbají se atd... Máte nějakou takovou také doma? Přesto - pravděpodobně - když byste dali dítěti na výběr, zvolilo by si raději mobilní telefon než plastovou zpívající stonožku. Proč? Protože přeci jen plastová stonožka, ať toho umí sebevíc, je svými možnosti omezená. A navíc, aby mi začala hrát další písnička, musím zmáčknout čudlík a ještě se musím rozhodnout, který čudlík zmáčknout. Zatímco telefon má možnosti téměř neomezené, písničky/videa třeba na youtube se mi spouští automaticky a zároveň mi to stále nabízí další a další videa, která by se mi mohla líbit a výběr nikdy nekončí. A hlavně! S touhle hračkou si hraje (velmi často) i mamka a taťka! ;-)

A znova píšu. Tenhle článek není o tom, abychom si začali sypat popel na hlavu, jak jsme strašní, jak jsme závislí. Tenhle článek je o tom, abychom se na tuhle situaci mohli podívat s nadhledem, humorem a láskou. A pokud jsme na to připraveni, můžeme s tím začít něco dělat.

Co s tím?

Jak už to tak bývá, podle mě je spousta zdravých a zároveň i nezdravých řešení. Na druhou stranu, to co já považuji za zdravé řešení, někdo může považovat za naprosto nezdravé. A to co já považuji za nezdravé, by někdo mohl považovat za řešení, které je naprosto v pořádku. A protože já nemám žádný patent na správné názory, tak budu ráda, když si to zhodnotíte sami a sami si zvolíte, co s tím dělat. A také je podle mě úplně v pořádku si říct - na tohle já teď nemám kapacitu a není to teď věc, kterou se chci zabývat. A necháte to jednoduše plavat.

Já to vnímám asi tak. Podle mě jsou nezdravá všechna řešení, kdy přenášíme zodpovědnost za nadužívání mobilních telefonů směrem k dětem a vynecháváme z toho naši zodpovědnost. Například mi přijde kontraproduktivní, když bych já jako dospělý trávila na telefonu každou volnou chvilku a zároveň bych se velmi rozčilovala na svoje dítě, že si chce telefon půjčit nebo že ho dokonce možná bez dovolení bere do ruky nebo že si hraje, že s telefonem pracuje. Nebo pokud už telefon má, že na něm tráví spoustu času a dělá na něm "blbosti". Je to podle mě stejně hloupé, jako dát na zadek dítěti za to, že uhodilo jiné dítě. Aby si jasně uvědomilo, že mlátit děti/lidi rozhodně nemá a dobře si to zapamatovalo. Aby se naučilo, že někoho bít je špatné a že to má řešit jinak. No jo - ale jak se to má naučit, když my mu ukazujeme, že právě tímhle způsobem se situace nejlépe vyřeší... My jsme mu svým chováním jinou alternativu neukázali... Hmmmm? ;-)

Existuje dokonce zákon o vzdělávání, ve kterém se píše:

Zákon č. 284/2020 Sb.

Školní řád nebo vnitřní řád může omezit nebo zakázat používání mobilních telefonů nebo jiných elektronických zařízení dětmi, žáky nebo studenty, s výjimkou jejich používání v nezbytném rozsahu ze zdravotních důvodů.

Můžeme to zakázat studentům, ale o učitelích a dospělých se tam nic nepíše... Takže učitelé by si klidně mohli dělat věci na telefonu, ale žáci ne? (Neříkám, že se to tak děje. Každá škola se k tomu může postavit jinak. ;-))

Já si myslím, že je potřeba nesvalovat všechnu vinu na děti. Nedělat z nich ty špatné, ty závislé, ty objekty, které mají problém a nás nestavit do pozice bezchybných, kteří problém nemají a naopak ještě díky svým zákazům, pomáhají dětem tyto špatné věci ukončit a zvládnout. Tak to podle mě nefunguje. Dítě to pak možná nebude dělat před námi, aby se vyhnulo našemu hněvu nebo trestu, o to víc ale bude po zakázané "látce" toužit a šlehne si ji třeba s kamarádem, který už telefon má.

Co chce ta Ollie teda vlastně říct? 

Že mám dát neomezeně mobil dítěti, aby si tam dělalo, co chce, když já trávím na telefonu taky hodně času?

Ne, tohle Ollie říct nechce. To by bylo přeci stejné, jako kdyby kuřákům říkala - Vy kouříte. Tak nechte kouřit i svoje dítě. Naučte ho to! A to rozhodně říct nechci!

Já jenom chci ukázat na to, že tu máme mobilní telefon. Že je to mocný, zajímavý nástroj. Že ho používáme a proto ho chtějí používat i naše děti. A že je na každém z nás jak se k tomu postaví.

A že bychom si možná měli nejdříve vyřešit svůj vztah s mobilním telefonem my. Jak ho opravdu chceme používat a kdy. Jestli jsme s tím jak a jak často ho používáme spokojeni a jestli tohle chceme předat dětem. A pak/přitom teprve řešit vztah telefon-dítě. Že bychom o tom s dětmi mohli i mluvit a ne jenom zakazovat. A podívat se možná i na to, jestli náhodou někdy dětem pro svoji pohodlnost telefon sami "necpeme", aby byl chvíli klid a my mohli dělat nějaké "důležité" věci a jindy zase bez vysvětlení jenom přísně nezakazujeme a neříkáme, že dětem mobilní telefon do ruky nepatří. ;-)

Ještě bych se nás dospělých chtěla jednou zastat. Já naprosto chápu, že nemáme vždycky den a že někdy pustit pohádku na telefonu je jediné řešení, které vidíme, abychom se úplně nezbláznili a nebyli na všechny oškliví. Také chápu, že čas na dětském hřišti nás nemusí tak tankovat jako naše děti. že je to možná jediný čas, kdy se dítě na chvíli zabaví a my můžeme vyřídit tu spoustu zpráv a hovorů na telefonu, které se nahromadily. A můžeme konečně objednat dítěti nové boty, které už opravdu potřebuje. Rozumím tomu. A nikoho za to nekritizuju. Já jenom upozorňuji na to, že závislost na telefonech není jenom dětský/mladistvý problém a že má tahle problematika celou škálu barev - ne jenom černou a bílou. ;-) A že pokud chceme, tak se můžeme podívat na to, jak to máme my a jestli jsme s tím tak spokojeni. Protože, podle mě, když budeme spokojeni - opravdu vnitřně spokojeni - s tím, jaký vztah máme k mobilnímu telefonu my, tak se nám to bude snadněji komunikovat do okolí i s dětmi a budeme pak pravděpodobně umět najít společně mantinely, ve kterých se budeme všichni s telefonem řídit a budeme s tím v pořádku.

A možná, že je potřeba ještě nějaký čas, než tohle téma budeme cítit jako palčivé a budeme s ním chtít něco dělat. A to je podle mě také v pořádku.

A třeba jednou pro nás bude normální, že se na dětském hřišti (, ve škole, ve zdravotnickém zařízení) nemohou užívat mobilní telefony. A kdo ho bude chtít použít, musí jít ven z hřiště - stejně jako teď, když si chce někdo zakouřit. Možná, že jednou budeme rádi, že vstoupil v platnost proti-chytrotelefonní zákon, protože můžeme jít do hospody a opravdu si povídat s kamarády. A ne tam být, ale doopravdy se na ně nesoustředit a místo toho kontrolovat co pár vteřin svůj telefon. ;-) No a možná taky ne. Každopádně tu budoucnost tvoříme my naším postojem k věci. A ten postoj je svobodný a můžeme ho mít jaký chceme. Já nám jen přeji, abysme s tím byli v pořádku a spokojení. :)

S láskou Ollie

Poznámky a odkazy pod čarou

Článek z roku 2021: U dětí kuřáků je čtyřikrát větší pravděpodobnost, že také začnou kouřit

Stránka o nikotinu a cigaretách

Protikuřácký zákon, který vstoupil v platnost v roce 2017

Zákon o vzdělávání z roku 2020, kde je i odstavec o tom, že školy mohou zakázat nebo omezit používání mobilních telefonů žákům a studentům.

Podle mě velmi pěkná kniha, díky které můžeme upravit svůj vztah s mobilním telefonem: PRICE, Kate. Jak se rozejít se svým telefonem. Přeložil Josse Martin HELMAN. Praha: Lux Divina, 2020. ISBN 9788090761711.
Citaci použitou v článku naleznete na straně 43. 

Film Rozbitý robot Ron. Pro děti i dospělé. Roztomilý a zároveň strašlivý. Podle mě velmi dobře udělaný film, který zpracovává s nadhledem a láskou podobné téma, co v článku.